Abstrakt
Tato studie zkoumá, zda neurologické kritérium smrti skutečně určuje smrt lidského organismu ve smyslu biologického paradigmatu smrti. Vychází z rozlišení mezi definicí smrti, kritérii smrti a empirickými testy a ukazuje, že kritérium smrti je legitimní pouze tehdy, pokud adekvátně operacionalizuje přijatou definici smrti. Historie neurologického kritéria smrti je v tomto ohledu problematická: kritérium bylo navrženo dříve, než byla systematicky formulována biologická definice smrti jako nevratná zástava fungování organismu jako celku. Studie následně analyzuje empirické a fyziologické námitky proti ztotožnění smrti mozku se smrtí organismu, zejména případy dlouhodobého somatického přežívání, zachované homeostatické a integrační funkce a roli mechanické ventilace. Kriticky posuzuje také dvě současné obhajoby neurologického kritéria: Moschellové teorii mozku jako centrální organizační části organismu a koncepci životní aktivity (vital work) v Bílé knize Prezidentské rady pro bioetiku. Závěr studie je dvojí: biologická definice smrti jako nevratné ztráty integrovaného fungování organismu jako celku zůstává přesvědčivá, neurologické kritérium smrti ji však nevyjadřuje adekvátně.