Můžeme si dovolit odkládat plánovanou péči navždy? Can we afford to postpone planned care forever?

Abstract

Abstract: In the context of the global pandemic of the Covid-19 disease, the executive power of the Czech Republic imposed for the first time in the spring of 2020 an obligation on inpatient care providers and providers of inpatient follow-up and long-term care, including follow-up intensive care, to stop accepting new patients for the purpose of providing planned care pursuant to Section 5/1 letter d) of Act No. 372/2011 Coll., “o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, v platném znění” (hereinafter referred to as the “Health Services Act”). Leaving aside the very difficult decisions related to what care can be deferred (without relevant statutory guidance), this measure made sense in part for a short period of time. However, in a situation where such a measure was in force not only in the spring, but subsequently thereafter from 21 October 2020 until (at the date of writing the abstract with certainty) 21 March 2021, i.e. more than half of the relevant annual period, we find ourselves in a very different situation. Endless postponement of planned care is not possible, nor is a one-off or step increase in planned care, which currently leads to selection or even (illegal) triage of patients, whereby the executive forces doctors to choose for whom, in conjunction with other health indicators, care can be further postponed (for how long, in fact) and for whom action should be taken, without giving them clear legal support for this choice. The aim of this article will therefore be to draw attention to the late effects of ad hoc measures and the need to anticipate them when drafting the relevant legislation.

Abstrakt: V rámci celosvětové pandemie onemocnění covid-19 uložila výkonná moc v České republice na jaře 2020 poprvé poskytovatelům lůžkové péče a poskytovatelům lůžkové péče následné a dlouhodobé, včetně následné intenzivní péče, povinnost, aby zastavili příjem nových pacientů za účelem poskytování plánované péče dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, v platném znění (dále jen „zákon o zdravotních službách“). Pomineme-li velmi těžké rozhodování spojené s tím, jakou péči lze odložit (bez relevantního zákonného návodu), dávalo toto opatření částečně na krátkou dobu smysl. V situaci, kdy však takové opatření platilo nejen na jaře, ale následně poté od 21. října 2020 do (ke dni sepsání abstraktu s jistotou) do 21. března 2021, tedy více než polovinu z relevantního ročního období, dostáváme se do zcela odlišné situace. Nekonečné odkládání plánované péče není možné, stejně jako není možné jednorázové ani skokové navýšení plánované péče, což aktuálně vede k selekci, případně až k (nezákonné) triage pacientů, kdy výkonná moc lékaře nutí volit, u koho je ve spojení s dalšími indikátory zdravotního stavu možné péči dále odkládat (jak dlouho vlastně) a u koho je třeba konat, aniž by jim pro tuto volbu dávali jasné zákonné pomůcky či vůbec právní oporu. Cílem článku bude tedy upozornění na pozdní dopady ad hoc přijímaných opatření a nutnost jejich předvídání již při tvoření příslušné legislativy.