Léčba pacientů v ochranném léčení bez jejich souhlasu Nedostatečná právní úprava škodí jak pacientům, tak zdravotníkům

Abstrakt

Ochranné léčení v ústavní formě jako ochranné opatření trestního práva má za účel jednak chránit společnost a zároveň léčebně působit na člověka, kterému bylo opatření uloženo, aby se snížila jeho nebezpečnost na úroveň, která umožní jeho návrat na svobodu. V současné době je toto ochranné opatření upraveno v zákoně o specifických zdravotních službách, který formuluje povinnost pacienta v ochranném léčení podrobit se individuálnímu léčebnému postupu stanovenému pro ochranné léčení. Tato povinnost pak dle části poskytovatelů zdravotních služeb, jakožto dle úmyslu zákonodárce zahrnuje rovně povinnost pacienta podrobit se léčbě proti jeho souhlasu. Formuluje tak výjimku z obecné zásady poskytování zdravotní péče na základě informovaného souhlasu pacienta. Taková úprava nicméně nereflektuje zásadu zakotvenou v čl. 7 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, tedy mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána. Tak totiž dává prostor pro léčbu bez souhlasu osob s vážnou duševní poruchou pouze za předpokladu, že je takový postup v souladu se zákonnými podmínkami na ochranu těchto osob, a to včetně právní úpravy pro dohled, kontrolu a odvolání.  Právě úprava pro dohled, kontrolu a odvolání v české zákonné úpravě absentuje, a neexistuje tak způsob jak dosáhnout přezkumu rozhodnutí lékařů. Tato právní úprava tak nesplňuje požadavky stanovené mezinárodním právem, na což byla Česká republika upozorněna komisařkou Rady Evropy pro lidská práva. Autoři poukazují rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž je absence právní úpravy pro dohled, kontrolu a odvolání porušením čl. 8 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Úplná nemožnost nedobrovolné léčby v rámci ochranného léčení dle autorů článku nemůže být vhodným řešením, neboť může vést k nemožnosti zdárně dostát účelu ochranného léčení a jeho přeměnám na zabezpečovací detenci u pachatelů nikoli společensky extrémně nebezpečných, současně však nelze uložením ochranného léčení zcela rezignovat na svobodnou vůli pacientů a pojistky proti neoprávněným zásahům do jejich tělesné integrity oproti jiným pacientům zcela ignorovat. Při legislativních změnách institutu ochranného léčení by měla být věnována větší pozornost povinnosti pacientů v ochranném léčení podrobit se léčebnému programu a léčba pacienta bez jeho souhlasu (mimo neodkladnou péči) by měla být doplněna o možnost soudního přezkumu rozhodnutí lékaře.